Expedice Pobaltí 2002 / deník úterý – 23.07.2002



          Ráno Ťapinka jevila aktivitu. Přes moje záda, ruku, nohu a vůbec celýho člověka se potřebovala nutně vydrápat ze stanu. Asi na záchod a asi v devět. Já toho využil, vyplazil se po ramena ze stanu a zapálil si. Jakmile jsem zalezl zpátky, už mi zase klečela mezi lopatkami a drala se dovnitř zalehnout.

          Druhý pokus byl učiněn mnou v jedenáct. S Ťap v polospánku jsme se dohodli, že si dnes uděláme flákací den, jenom se rozhlídnem okolo a zůstanem ještě jednu noc tady, abychom si odpočinuli od měst a dohnali spánkový deficit po „vlaku smrti“ do Rigy. Vylezl jsem a počal připravovat snídani – poblífku a chleba. Po dvanácté jsem měl co dělat, abych Tlapičku vyhnal ze stanu.

          Po jídle jsme pobrali pár věcí, co by stály za ukradení, a šli na špacír. K mostu přes řeku a pak po schodech lesem nahoru, abychom se v informačním centru zeptali, jak se zejtra dostaneme do toho Estonska. Nahoře je vyhlídka a na ní vyhlídkové kolo. Normální kolotoč, ačkoli v Lotyšsku, pro našince známý pod názvem „ruské kolo“. Pravda, konkrétně toto vypadalo, že ho postavili na počest paktu Ribbentrop – Molotov, soudě tedy podle stupně koroze a rozkladu. Ale stojí to pro jednoho 0,30 Ls, tak jsem se svezli. Splnilo to předpoklady pohledu zdola, ty stromy (zjevně zasazené těsně po válce) jim trochu vyrostly a jediné, co bylo vidět, byl hrad na protějším břehu. Ale celkem bych řekl, že závidím té babce, která to tam obsluhuje. Vejrá do lesa a když přijde takový nával (byli jsme tam naráz čtyři, předtím dva), usadí je do košíku, který má zrovna sedátka a stříšku, zatáhne za nimi řetízek, pustí kolotoč, nechá ho jednou obkolotočovat, zastaví, lidi vyžene a jde zase vejrat do lesa. To je džob.

          Cestou k informacím se udála asi nejkratší, zato však nejdůležitější epizoda dne. Potkali jsme tam Janu alias A.g.j.. Oni jsou tady s partou taky, před odjezdem mi to psaly na chatu VavaCz s Kitkou, prý: „naše milé a.g.j. je kdesi v Litvě, třeba se tam potkáte, ha ha ha ...“. No, potkali, sice až v Lotyšsku, ale přece. Jak si šlapem po chodníku, oni jeli okolo autem a ten můj ksicht prostě nejde přehlédnout. Dali jsme si oslavné cigáro a udělali společnou fotku. A zase se rozdělili, oni pokračovali v cestě, my v procházce k informačnímu centru.

          Tam jsme se dozvěděli, jak se zítra dostanem na Estonsko a skočili si pro malé občerstvení – každému ledňáka, tyčinku Snickers a dohromady malou flašku s limonádou, celkem 0,97 Ls (skutečně děsná měna).

          A pak jsme zamířili k lanovce na protější kopec. Jezdí každé půl hodiny. My přišli asi deset minut po odjezdu, chvíli jsme tam zevlovali, ale díky tomu jsme pak stáli první ve frontě a měli pěkný výhled. Lanovkou (á 0,50 Ls) jsme popojeli do vesničky na tom protějším kopci, ta se jmenuje Krimulda. Kdyby se přibrala ještě ta s tím hradem opodál, byl by to dobrý název pro nějakou nablblou telenovelu – „Sigulda, Krimulda a Turaida“. Mohlo by to bejt o třech dívkách ze třech vesnic, zápolících, která dřív svede chudého multimilionáře z Rigy.

          Seběhli jsme lesní cestičkou dolů, přes nějaké bažinky a kolem pískovcových skalek. Skutečně skalek – nejvyšší kopec této rezervace má asi 96 metrů nad mořem. Ještě jsme mrkli na to, čemu tady říkají jeskyně – to jsou spíš takové ďoury do toho červeného pískovce, v Moravském krasu by se s tím nikdo ani neznačil, ale je to hezké. Při tom mi došly nejdřív baterie v blesku, pak i ve foťáku. Dofotil jsem tři snímky na manuální režim a došel mi i film. Ale se vším jsem počítal, vše mám v tuto chvíli již vyměněné.

          Jenom s turistickým značením si tady hlavu moc nelámou. Čas od času je rozcestník, ale třeba šipka k jeskyním úplně chyběla, ta se objevila až na dohled od jeskyně (asi by jinak nevěděli, kam ji mají dát). Průběh cest taky značený není, takže bez mapy ani ránu. Ale jsou tam pěkné bažinky a v trávě plno malinkatých vodních plžíků.

          Vrátili jsme se do kempu a Ťapinka, že skočí ještě do vesnice pro chleba (ten tu mají zajímavý, vypadá jako černý, ale není, zato je nasládlý, ale dobrý). Povídám: „Fajn, aspoň se chvíli natáhnu.“ Pak ze svých velkolepých plánů slevila, že si bude venku číst, ale jak jsem vykročil ke stanu, už jsem ji měl v závěsu jak kačenku na provázku. To je celá ona. Chvíli jsme si schrupli, teď je podle zdejšího času půl jedenácté večer, krásně světlo a my budem hrát karty, aby se nám zase začalo chtít spát.

          Zatímco jsme chrupali, začala kolem nás dusat nová várka Němců, zřejmě v domění, že ten stan je prázdný. Navrhovala jsem Egimu, ať na ně jde udělat ošiklivý kukuč, ale nechtěl ani slyšet. V devět večer se ještě nemínil úplně exhumovat, ale vyštval mě, prý ať se může natáhnout. Já nevím, když leží vedle sebe v malém stanu dva lidi a bágly, tak jeden zatouží spíš po skrčení, ne? Ale šla jsem, ať si tam dělá třeba kotrmelce nazad. Cestou na záchod jsem v recepci zaplatila další nehorázné 3 šušně. A zase se jasní obloha na noc, aby se ráno mohla zase zatáhnout.