Traun, Enns und Steyer 2007 ... aneb "Vodní chlazení"
Touhle tupounovinou se dostanete až na úplně hlavní stránku ...	(07.-10.07.2007)

Stručná rekapitulace:

Loni jsme měli na Sázavu půjčené lodě z půjčovny / cestovky "VATC Honza". Kromě velké spokojenosti s touto nevelkou zakázkou, přišel mi kdysi kolem Vánoc katalog jejich větších výprav na letošní rok. Zalovil jsem a uviděl jsem ...

Tříapůldenní výprava do Rakouska, do Alp, na rafty. Přijatelný termín, přijatelná cena. Dobrý nápad na červen.

Po dvou týdnech agitace jsme se domluvili na účasti: já, Marťan, Cane, Strakapoud a Těžký Paranoik. Takto jsem i ještě v průběhu ledna zarezervoval. Následně se sestava změnila takto: vzpomněl si Jirka z Prahééé a sólo se přihlásil. V únoru. Dále pak Vladěna vulgo Váva, taktéž z Práglu. V březnu. Pražáci jsou holt trochu zabrždění. Těžkého Paranoika chyt heksnšůs bez naděje na tak brzké vyléčení a musel na účast rezignovat - v dubnu. Stejně tak v dubnu ve stejné dny se probudila Tetka Králička a obsadila cestovce poslední volné místo. Pražáci jsou holt trochu zabrždění, ovšem na Tetku nemají. Zbylý flek po T.P. zaplácnul další Marťanův komplic - Roman. Pokud jste to nestihli počítat, jde o osm lidí.

Nejdřív bylo potřeba dopravit brněnský kontingent do Prahy. Neb mrzké České Dráhy požadují za místenku takřka devadesát korun, což je zhruba tolik, jako jízdenka pro dva lidi na ZTP/P (při naší koncentraci slepejšů), po hodně dlouhé hádce s odulou maškarou v ČD Centru jsem místenky zavrhnul. Pochopitelně jsme byli rádi, když na nás zbyl v patřičném EC velkokapacitní dobytčák. Zpoždění na odjezdu 25 minut, na příjezdu do Prahy 45. Inu, vlaky vyšší kvality.

Tetka Králička táhne tašku na kolečkách. Už to je na liskanec.

V Práglu jsme se srazili s Vávou a PraPetrou, opustili PraPetru, přesunuli na místo nakládky kdesi v Nových Budkovicích, přibrali Jirku, nacpali se do autobusu a vyrazili směr Esterajch. Jednoduché.

Marťan, vyzbrojen pouze 23 půllitrovými plechovkami piva, pojal obavu, aby nežíznil, pročež si na jedné ze zastávek ještě zakoupil u benzínky minerálku. To jsem u něj ještě neviděl.

Snad jenom poznámka k následující pasáži: fotky jsou - bohužel - vždycky z těch klidnějších míst, v peřeji si nemůžete moc dovolit místo řízení a pádlování si hrát s fotoaparátem, taktéž jsme neměli po břehu rozestavené fotografy. Ale i tak to snad má cosi do sebe. A část snímků je od jedné z pomocných (zdráhám se použít termín "pohlavních") organizátorek - Markétky. To zas jsem šlohnul (a řádně označil), abychom někdy byli taky my.

1. DEN - 08.06.2007 - Říčka Traun

Odjezd z Brna.	Ráno se budíme kdesi na parkovišti u řeky ve vesničce poblíž Bad Ischlu, fasujeme proviant.		Hrochův nerovný souboj s neoprenem.

Váva místo nějaké smysluplné činnosti křepčí s ukořistěnou vestou a pádlem.	Strakapoud má chvíli času, pročež - jak je jen jemu vlastní - podrobuje vestu vědecké analýze a snaží se zjistit, kde je ukryt onen atribut "záchranná".	I já, zblblý propagandou, dal jsem si vnutit blembák. Pravda, po půl hodině letěl do lodi.

Je nás osm, z čehož plyne, že je nás moc. Na jiném raftu je sice zase šest lidí, tedy by bylo možno pár jich prostě přeházet, dej mi babko jedno jabko, bude nás po sedmi. Nicméně hlavní organizátor Radek přichází s nabídkou, jestli nechce někdo na Pálavu. Jirka se toho hned chytá a na totéž láme Marťana. Ten se sice pořád těšil na rafty, avšak kouká na Tetku a Romana a obratem s Jirkou souhlasí.

Dezertéři. Až čas ukáže, jak prozíravý tah to od nich byl. A až další čas ukáže, že všeho jenom do času.

Nás je tedy šest. To jde. Já jako hlavní zadák a kormidelník, Váva vedle mne mně k ruce, Straki s Canem coby zkušenější na špici a Tetka a Roman uprostřed, že budou zkrátka dělat to, co se jim řekne. Jsem se aspoň domníval, taková je inu teorie ...

Směle vpřed. Na začátek mírnější říčka Traun v krásné scenérii kopců Totesgebirge.

Marťan s Jirkou za první peřejkou.	Parta hic. Doteď, když se na to podívám, je mi ještě špatně.	Váva. Co k tomu dodat?

Trošku živější stupínek před Bad Ischlem.

Už v tuto chvíli je mi jasné, že s posádkou to nebude až tak jednoduché. Copak o to, Váva (nebo Marťan, který ji na chvíli posléze vystřídal), na ty je spoleh. Stejně tak na Canea se Strakapoudem. Ti sice na této klidnější vodě nemají moc práce, ale na pokyn "Zaberte" zaberou až do odvolání, na "Kontra" se zapřou pádlem dozadu, zhruba tak, jak by to mělo být a jak se s nima dá počítat i na svižnější tok.

Roman s Tetkou?

Svižnější úsek, šutr před námi ...

"Zaberte."

Cane zabírá, Strakapoud zabírá, Váva zabírá. Zabírají a čekají, dokud nedostanou jiný pokyn.

Tetka jednou hrábne pádýlkem do vody. Roman si prohlíží krajinu.

"Za-ber-te !!"

Tetka opět jednou hrábne pádýlkem do vody, Roman s výrazem ichtylní veverky stále pádlo suší."

"KURVA, ZABERTE !!!"

Roman, aniž by pádlo byť jen navlhčil: "Nešlo by to potišeji?"

Pauza na soutoku s dalším potokem. Fascinující je ta čistota vody v kamenitém terénu. Já už su nasranej jak čert.		Žabí muž Cane, za ním hlavní organizátor Radek.

Odpočinek ve stínu (nejde ani tak o nás, jako o nafukovací čluny, kterým slunko nedělá dobře).	Druhá pomocná organizátorka - Věrka.

Váva, Jirka, krajina ... Váva se hned první den na chvíli prohodila s Marťanem, aby si ten raft na klidnější vodě taky aspoň zkusil.	Splávek a z něj čučící traverza.
Chvíle v soulodí Pálav.		Když si odmyslíte ty pajduláky na člunu, je ta krajina vopravdu pěkná.

Další krátká přestávka na naplaveném ostrůvku.		Hlavně třeba proto, abychom počkali na zabržděná soulodí, co se jenom vezou a formálně pochlastávají.

Markétka si nejdřív vyjela udělat skupinové foto ...	... načež se jala učit jakéhosi nebožáka eskymácký obrat. Dobře jim tak. Já měl hnáty promrzlé, ani jsem se v tom nemusel nijak moc ráchat.

Na tomto místě se šel Marťan vymočit. Asi tak, že si stoupnul ke břehu a jal se chcát přímo před ostatními do vody. Holt Marťan.

Kdepak já. Já naznal, že nebudu budit veřejné pohoršení, a vydrápal jsem se kamsi za křoví až k nedalekému železničnímu náspu.

No neprojel kolem mne vlak?

Poslední kousek denní etapy.	Zvláště pěkné byly průjezdy městečky a vesnicemi. To se zase Rakušákům musí nechat, že tohle mají upravené a malebné.		Balení proviantu na parkovišti těsně před Traunsee.

Pohled směrem k loděnici u Traunsee.

Následně jsme naházeli věci do autobusu a byli řidičem Vašíkem převezeni do základnového kempu k Putterersee.

Všichni si stavíme stany poblíž sebe, pouze Tetka Králička si musí svůj wigwam rozbít o tři řady dál, neboť chce vidět východ slunce.

Avšak při následném zasednutí ke kafi a k jídlu musí sedět příčně přes všechny vařiče a rozložené věci, co nejdál, aby, neboť stále jeví touhy se pro něco loudat do stanu a zpátky, aby nasrala co nejvíc lidí, kterým kope do jídla a přímo do nich. No jo, no.

Večerní skupinové foto na plácku mezi takřka všemi našimi stany. Jen v pozadí vidět stříbrný stan Tetky Králičky.

Chvíli posedáváme, přidávají se k nám na chvíli dva maníci od jiných částí výpravy, kytara, vtipy.

Jelikož jsme však minulou noc spali / nespali v autobuse, balíme to relativně brzo a jdeme spát k desáté, abychom se dospali a nedělali bordel po kempu. Jen Marťan s Jirkou stihli jakž takž vystřízlivět a jdou se družit do putyky s místními opilci.

2. DEN - 09.06.2007 - Říčka Enns aka Enže

Začátek dění je velkoryse plánován na desátou dopolední, vstáváme kolem osmé. Jak famózní na sobotu. Hnus, velebnosti.

Stěžuje si pomocná vedoucí Markétka, že spala v zavazadlovém prostoru zaparkovaného autobusu (záměrně a za střízliva), než jsme před desátou šli spát, povídali jsme si vtipy, jenom jsme vždycky ztišili na pointu, pročež ona neví ani u jednoho vtipu, jak vlastně dopadl. He he.

Alespoň, že nám byla povolena ranní kávička. Tetka Králička pochopitelně opět sedí příčně co nejdál od svého stanu, do nějž má stále touhu přes všechny věci se sápat.

Tuhlencta Enže je už trochu živější, pravda, ono to na fotkách moc poznat néni, protože v těch živějších partiích je záhodno věnovat se lodi, nikoli fotografování. Zvlášť, pokud je člověk kormidelník. A zvlášť pokud má na lodi takové pacienty jako Tetku a Romana, kteří se k tomu mají jak lačnej k sraní.

Při jedné pauze. Nám se nepodařilo zastavit (to má bejt odteď standard) ve skrumáži ostatních, chytili jsme se až za mostem. Tak dopumpováváme mírně ucházející raft a fotíme ostatní, jak kolem nás následně projíždějí. Zde Marťan a Jirka.		Druhý raft, instruktorka Markétka vzadu na kormidle.

Druhá spřátelená parta, doteď akorát nevím, jak se vlastně jmenovali.	Tradice - po dlouhé pauze jsou všichni už na cestě, já je mám i vyfocené. Cane se probírá a zjišťuje, že je to ten správný moment otevřít barel, úplně zespodu vyhrabat láhev a napít se.

O kus dál v horském městečku (tuším Schladming) je takové další veselé místečko - jenom takový jako stupeň s pár šutrama.

Jirka velí Marťanovi zakleknout, aby měli na Pálavě nižší těžiště. O padesát metrů dál trefí šutr šikovně přesně tím místem, kde má Marťan koleno mezi dvěma vzduchovými kanály, čili vlastně kolenem přímo na kámen.

Zde kradu většinu fotek od Markétky, neboť ta byla blíže dění. Nám, partě Řízek (opilecký raft na snímcích) a ještě pár dalším plavidlům se podařilo s bídou zastavit až hrubo za mostem - možná tentokrát ani ne tak kvůli levejm rukám, jako spíš už bylo u břehu docela solidně zaloďováno, tak abychom z nich neudělali ponorky.

Okolí jezíku ve Schladmingu.

Vyhlášena pauza, všichni polehávají na břehu nebo jdou se podívat do městečka, jenom Marťan stojí ještě dvacet minut ve vodě a chladí si koleno.

Využití raftu jako velkokapacitního lehátka. Taky není k zahození. Zde já se Strakapoudem.		Váví obvyklé mimické a divadelní kreace. Mimochodem Váva je jedna z mála, kdo se dneska paří v neoprenu, minimálně jediná z naší party.

Cane. Dle pohledu na hodinky, pokud mne paměť neklame, mělo se za pět minut odjíždět. Což byla ta pravá chvíle, aby si Cane vzpomněl, že se potřebuje jít kamsi podívat do městečka.	Tetka Králička a Roman. Doteď se mi eště ježí chlupy, jenom se na ty dva podívám.

Avšak velký vezír Radek záhy dává pokyn k další cestě.

Drobná změna - Cane chtěl na už klidnějším úseku říčky vyzkoušet kormidlování. Ještě kdesi nahoře jsem mu to demonstroval s tak přehnanou názorností a takovým zaujetím (jak se třeba vyklonit až na metr a půl od lodi, aniž by člověk vypadl), až jsem přestal sledovat cestu a napasoval nás do větví u břehu.

Dlužno podotknout, že Cane nás do nich napasoval jednou nebo dvakrát taky, ale to byla spíš mejlka a nedostatek erudice na kormidle. U mne to bylo tím, že jsem prostě kokot.

Bože, to je vobludárium.		Cane na kormidle.	A jelikož máme kormidlo obsazené Canem, mohu se klidně procházet po lodi, fotit si ze špice a kliďánko si takhle viset tělem a hlavou nad vodou.

Jen tak z další plavby:

Marťan s Jirkou kdesi.	Opět naše dvě spřátelené posádky - tahle "noname" ...	... a tyhle znám, to jsou Kamila s Kovbojem.
Raft s Markétkou.		A naše močicí pauza.

Most a za mostem konečná pro tento den.

Nakládání věcí provázeno drobným incidentem, kdy nejtlustší Řízek smýká od řeky jejich kormidelníkem, který se jim dokázal ožrat tak, že vypadl z lodi. Což poznali, až narazili do břehu. A zlinkoval se jim tam, aniž by si toho všimli, jak jim holt seděl za zádama a upíjel ze zásob.

Odhlédnu-li od faktu, že panáček byl prase, znovu to dokazuje aspoň částečné výhody kormidelníka - nikdo se do něj nesere a blbě na něj neciví.

Okolní scenérie. Už se taky zatáhlo a následně i zapršelo.

Skupinové foto.

Cestou zpátky jsem se nechal řidičem Vašíkem vysadit kdesi asi pět kilometrů před kempem, abych si mohl udělat pár snímků okolní scenérie. Zas bohužel - bylo po dešti, zataženo, mírně mlžno, podle toho taky výsledky vypadaj, včetně těch pruhovaných panorámátek.

Letiště pojmenované podle Benno Fialy von Fernbrugg, stíhacího esa I. světové války.

Já teda úplně přesně nevím, co tam ti slimáci dělaj, ale podle mne žerou žížalu. Je to možný?

Ketten, část vlastní vesničky Aigen im Ennstal. Kýč jak svině, ne?

Kemp	Místní uňi.		A boha jeho, už je to tu zas.

Putterersee - taková louže u kempu.

To by bylo pro tento den asi takřka všecko.

Opilý kormidelník z party Řízek bloumá kempem a je vyhazován, kdykoli si lehne do stanu. Pravda, pokaždé uléhá do cizího stanu.
(Cestou v autobuse byl vedoucím Radkem nemilosrdně pranýřován a ostatním Řízkům bylo nakázáno na něj dávat pozor, neb nebude následující den ke Steyeru připuštěn.)

Váva si stěžuje, že jí smrdí kolena z neoprenu.

Celý večer si kolena očuchává. Hrozná zábava.

3. DEN - 10.06.2007 - Říčka Steyer

Ráno vstáváme v nějakých neuvěřitelných snad ani ne osm hodin a balíme, abychom se mohli k deváté vydat na cestu. To by jeden neřekl, kolik bordelu se mu za dvě noci urodí ve stanu.

Bohužel mi tu z pochopitelného důvodu chybí ten poslední záběr - všichni (tedy včetně mne s foťákem) už sedí v autobusu, uprostřed louky stojí Cane s kompletně rozloženým batohem a balí.

Něco záběrů z cesty, krajinu tu mají fakt velkolepou, to se nedá popřít ...

A zase vytahujem krámy z autobusu, nafukujem, snášíme k vodě.

Pod tímto vodopádem začínáme.

Ještě krátký briefing ...

Problém je, že výprava má několik lazarů. Tedy marodů. O lazarech od přirození se radši nezmiňuju. Marodi jsou jmenovitě dva. Oba z naší skupiny. Konkrétně Marťan s naraženým kolenem a Strakapoud s jaksi zmrzačenou rukou.

Paradoxně Jirka, než by přesedlal k nám do raftu, kouká na naši sestavu a raději volí singl na Pálavě (po zkušenostech uplynulých dvou dní se mu ani nijak nedivím). Což jeho klidu jistě prospěje, ale ne vždy to musí nutně být kvalitativně lepší ...

Jirka nasedá a pluje ...	... celých asi třicet metrů. Jirka doplul ...	... po menším nerovném souboji o loď s živlem Jirka opět pluje.

Raft Markétky a spol.

Bohužel, jak už jsem, tuším, se zmiňoval - těžko můžete fotit uprostřed takovéto řeky, zvlášť jako kormidelník. Ten má jiný starosti. Ano, pravda, udělal jsem drobnou změnu v rozložení sil - Váva posílila Canea na špici a Romana jsem situoval dozadu vedle sebe s tím, že sice nepomůže, ale taky neuškodí.

Jedno z nejfotogeničtějších míst přišlo po několika málo kilometrech - jez s vyšším skokem, kde jsme zastavili u břehu, vysadili všechny na břeh a sjížděli to jenom zadáci ...

Pravda, vypadá to hrůzostrašně shora i zezdola (i já jsem se nechal vydivočit a půjčil jsem si na to místo klobouku ten kokosák), ale ve skutečnosti na tom nic - alespoň na nafukovacích plavidlech - není. Prostě si najedete do patřičné mezery, pořádně se zašprajcujete v lodi, ta vám zmizí pod prdelí a o pár metrů níž se zase ležérně objeví. Do té vodní pěny to sedá jak do duchen.

Pohoda.	Tetka se díky tomu dostala k cigaretám. Že má blembák naopak, to je jí docela jedno.	Roman a můj klobouk.	Kotvení a čekání na ostatní.

Horší je, že náhon nad jezem sebere dost vody a takto se to muselo (protože obecně byl vody podstav) žduchat asi třista metrů pěšky přes šutry.

Počkáme, až se to trochu uvolní, posílám ostatní na břeh, nemá smysl, aby se všichni čvachtali v té ledové vodě, já to dostrkám sám támhle do zatáčky a pak se kdyžtak nechám vystřídat. Chápou to všichni, kromě Tetky. Ta se sehne, uchopí jeden boční provaz, hodí loď a zašprajcuje ji příčně na šutry s odůvodněním: "Já myslela, že ti pomůžu." Na to už fakt není co říct.

Za zatáčkou mne opravdu Roman střídá a předvádí etudu na téma "Lenoch se jako první předře."

Místo aby to vzal při levém břehu jako všichni ostatní, nastrká si člun až doprava, kde je trochu hlouběji ...	... v tu ránu se vydrápe nahoru, že se sveze ...	... aby vzápětí zjistil, že je uprostřed šutry ohraničené hluboké tůně.	On má k tomu pádlu až takovou averzi, že bude raději pádlovat holou rukou, než by se pádlem oháněl.
	Všichni už čekají kdesi v dáli, jenom Roman se pořád hrabe z tůně a šklebí se jak veverka (jako ostatně pořád).

Kdesi cestou dál a dále.

Pak ovšem přišlo to pravé, exponovanější a vzdušnější místo ...

Pod jakousi lávkou se řeka zúžila mezi skalky asi na čtvrtinu své normální šířky. Tomu odpovídal i průtok. Dravé, svižné. A uprostřed skála do pravýho úhlu, na kterou to krásně házelo.

Což by nebyl až takový problém pro rafty (narozdíl od Pálav) ...

Tedy kromě nás, kterých bylo už tak o jednoho míň. A taky ...

Zkrátka nás to na tu skalku naplesklo. Jenomže místo toho, abychom se od ní odrazili a pokračovali v krasojízdě, Cane se neudržel na svém místě. Ale ne, že by slušně vypadl ze člunu a tiše si doplul do dáli. On dopadl na Vávu, kterou jako kyvadlo z lodi vyrazil, taky seděla asi nějak vachrlatě. Pak se žuchnutím dopad na její místo. Jenomže jelikož na pravém boku už jeden člověk chyběl tak jak tak, mínus Cane, teď tam zbejval jeden, po Caneově dopadu se člun postavil na bok, ten zbejvající z pravé strany - Roman - proletěl hlavou dolů kolem mne a zmizel v hlubinách ... a převrátili jsme se.

Tak to vopravdu jde, převrátit raft. Já to slyšel, nikdy jsem to na vlastní voči neviděl. Pravda, ne, že bych to potřeboval pozorovat zrovna zespoda. Dlužno podotknout, že ta voda byla ledová jako svině a neopren neudrží teplo nafurt.

Takhle to původně mělo vypadat.

Jenomže to my už dávno okapáváme kdesi na břehu. Roman z toho má nepokrytou radost, to je prej ten adrenalín.

Pravda, Pálavy tam moc šancí neměly, zde krásný seriál Kamily a Kovboje.
A tuhle Jirka.		Jenom jedněm na Pálavě se tam podařilo jakousi otočkou vymanévrovat.

No a pak už jenom pár záběrů ze zbytku plavby. Dál už to celkem šlo pohodlně ...

Dobrá, tak ta epizoda s tou Vávou, no ...

Váva, jak byla přesazena na špici, po krátké instruktáži hbitě pochopila, že pokud přistáváme (tradičně špicí proti proudu) a není tam jak zastavit, je na háčkovi, aby se vymrštil z lodi a přidržel ji u břehu.

Ale jenom v okamžiku, kdy v případě Vávy přistáváme na její straně, tedy sedí-li vlevo v lodi, musíme levým bokem přirážet ke břehu. Ne naopak. Chápu, že pokud se ztopoří, katapultuje do vody, zastaví chytne loď za špagát, tato se odchýlí od břehu, smékne Vladěnu do vody a převálcuje ji, že je to humorná groteskní podívaná, ale efekt pro kotvení to nemá pražádný.

Jo, a ty záběry teda:

Jsme následně zpátky na parkovišti, kde nás čeká autobus, ale taky Marťan a Strakapoud, balíme ...

Pár Strakapoudích záběrů na malebná místa, jež tam při čekání ozevloval ...

Balíme, odjíždíme.

Váva si v autobusu znovu očuchává kolena, Tetka vyřvává na celej autobus, jestli někdo nechce "kokinko". Jak z Jedličkárny.

Konečně celej ten cirkus vytuhl.

Jen řidič Vašík nás veze ku Praze.

A to už je Prágl a konec fotostory.

To je konec fotostory, nikoli však konec výpravy.

Sedáme na metro, jedeme do centra. Někam do putyky nejlépe, máme dvě hodiny času na vlak. Chvíli diskutujeme, zda vystoupíme na Andělu či na Florenci, pak se usnášíme na Florenc, tam za autobusovým nádražím by měly být asi tři hospody ...

Tetka s Romanem do toho hýkají: "A proč budeme vystupovat na Florenci?" "Půjdeme do hospody?" "A proč ne na Andělu?" "A jak dlouho na tu hospodu máme?"

Trochu netradičně se otáčí pan Strakapoud a takto k nim vlídně hovoří:

"Drž hubu a vystup na Florenci. Až bude nezbytné poskytnout vám další informace, budete o tom zpraveni. Teď se řiď dle pokynů."

"Straki?" zkoumám, jestli je fakt ve své kůži.

"Jo, jo, chápu, je to tak trochu tvůj systém, ale s těmadle dvouma tomu začínám přicházet na kloub a hlavně na chuť."

Vida ho, pana magistra, z něj jednou bude ještě skvělý vůdce výpravy.

Pochopitelně vlak má přes půl hodiny zpoždění na odjezdu a jenom hodinu v Brně, jiné spoje na tom byly prý ještě hůř. To prej máme bejt jako rádi nebo co.

Sednem do vlaku, tři lidi vytáhnou něco na čtení. Tetka se bezelstně zeptá, jestli bychom nemohli zhasnout. Když je jí řečeno, že ne, pídí se, proč jako ne? Roman posmrkuje, tahá chrchly snad až z paty, pohazuje si s balónkem a nesouvisle hovoří.

A takto pohodlně cestujeme až do Brna.

Ale jo, výprava to byla skvělá.